Dědictví otců aneb Jak předejít sporům o pozůstalost

Není nadto, když rodina drží pohromadě a dobře spolu vychází. Ne nadarmo se říká, že dobré vztahy lze vyvažovat zlatem a drahým kamením (bez narážky na situaci s cenami na trhu stavebních materiálů). Asi žádný dlouhodobý vztah se ale neobejde bez občasných mráčků a mraků, či jiných forem prověření pevnosti našich vztahů.

Ať už život přinese cokoliv, na jeho konci nás čeká i poslední rozloučení. To se, jak známo z filmových zpracování, ale i z toho, „co napsal sám život“, může zvrhnout až v rodinný rozkol všech proti všem. Takovou situaci scénáristé filmů zpravidla vytvoří z námětu dědictví po vzdáleném strýčkovi z Ameriky, anebo z nově nalezené poslední vůle datované jen pár okamžiků před neočekávanou smrtí.

Jak ale předejít tomu, aby náš životní příběh nedošel nechtěného scénáře a jaké právní prostředky k tomu poskytuje české právo?

Základním předpokladem úspěchu je nejprve si dobře zvážit a promyslet to, co chceme, aby se s naším majetkem stalo po naší smrti. Pokud víme, že všechno chceme odkázat „svojí ženě Filoméně“ nebo naopak místní nemocnici, značně to usnadňuje řešení. Podobně platí, když alespoň víme, kdo z možných dědiců vůbec nemá dědit.

Jakmile máme jasno, musíme vyjádřit naše rozhodnutí odpovídajícím právním způsobem, to je typicky sepisem listiny, kterou označíme jako závěť a ve které napíšeme, kdo a co má po nás dědit. Případně kdo po nás naopak nic dědit nemá.

Zákon předpokládá, že takovou závěť napíšeme vlastnoručně (aby se dala snáze ověřit její pravost, tedy že jsme ji skutečně napsali my), nicméně je možné ji napsat také na počítači (v tom případě je třeba zajistit svědky závěti) nebo před notářem.

Jakmile máme závěť sepsanou (nejlépe ve více stejnopisech), je dobré ji uschovat na bezpečné místo, odkud se „neztratí“, ale kde se najde, až se bude hledat. Vhodný může být domácí trezor, bankovní schránka nebo advokátní či notářská úschova. Až se bude projednávat dědictví, závěť se přečte před soudním komisařem a podle toho se dědictví rozdělí. Přihlíží se přitom ale i například k tzv. nepominutelným dědicům (děti a jejich potomci), kteří si mohou na část pozůstalosti činit nárok, pokud nebyli v závěti vyděděni.

Výhodou závěti je, že ji můžeme kdykoliv změnit a nikdo nemusí vědět, co jsme do závěti skutečně napsali (a jestli jsme nějakou závěť vůbec napsali). Naopak jistou nevýhodou závěti pro účely zachování rodinných vztahů je prvek překvapení, kdy se rodina o závěti a jejím obsahu dozvídá, až už jim to nemůžeme sami vysvětlit. Proto je zde riziko šoku a nepochopení, kterému lze předejít tím, že jim vše citlivě vysvětlíme ještě za života. Což ale nemusí být úplně oblíbené téma k řešení.

Alternativou k závěti je, že veškerý majetek rozdělíme sami ještě za života. Zkrátka ženě Filoméně přepíšeme dům (kde si necháme alespoň věcné břemeno dožití), synovi dáme motorku a dceři necháme auto. Tím pádem nebude pak po smrti v zásadě „co“ dědit, tudíž ani „o co“ se hádat.

Je pravdou, že každá rodinná situace bývá rozdílná a může vyžadovat odlišný přístup. Nadto je zde mimo samotnou závěť více variant a možností řešení. Vždy lze proto doporučit konzultaci s odborníkem v oblasti práva. Nejlépe s porozuměním a citlivostí pro rodinné vztahy.