Spravedlnost (ne)spravedlivého posuzování aneb Základní náhled na Just Culture
Jak už to tak v právu bývá, vznikají různé právní obezličky, kterých si nikdo ani nevšimne, dokud nepřijdou novináři nebo znalý advokát (který novináře poslal). Nejinak je tomu i v případě Just culture (překládáno jako „spravedlivé posuzování“, či „kultura spravedlivého posuzování“), které se do práva dostalo díky čilé činnosti mezinárodních a evropských právníků a zákonodárců. V tomto konkrétním případě však do věci mluvili též bezpečnostní analytici.
Cílem Just culture je zjednodušeně vytvoření bezpečného prostředí, ve kterém se přihlíží k zásadě, že „i mistr tesař se někdy utne“. Moudří statistikové totiž zjistili, že je dlouhodobě bezpečněji v těch firmách a provozech, kde má každý (zaměstnanec, vedoucí, externí pracovník a jiní) možnost bez obav z popotahování ohlásit, že se někde nedopatřením „utnul“. To ve srovnání s pracovišti, kde jdete na kobereček pokaždé, když se někomu se shora znelíbíte nebo čas od času takřka nevyhnutelně „utnete“. To přestože děláte svou práci s nejlepším vědomím a svědomím.
Just culture znamená, že když se vloudí chyba („tesař se utne“), nebudou se hned hledat viníci a trestat se. Namísto toho se bude zkoumat, co se stalo a proč, a bude se pracovat na tom, aby se stejná situace už nikdy neopakovala. Tým fungující v prostředí Just culture bude spolupracovat a učit se z chyb, aby mohl dělat svou práci co nejlépe. Pokud se ale chceme učit z chyb, je třeba nejprve o chybě získat maximum informací. Zřídkakdy se totiž stávají chyby způsobené jedinou příčinou. V drtivé většině jsou způsobené mnoha vlivy a faktory.
Pokud například vybouchne výrobní linka a v důsledku toho a shoří i sklad, můžeme teoreticky vinu svalit na hasiče, že přijeli pozdě. Nebo ji svalíme na ostrahu budovy, že pozdě hasiče zavolala. Nebo vinu svalíme na dispečink, protože informoval jen místní jednotku hasičů a sbor dobrovolných hasičů, kteří neměli adekvátní vybavení. Nebo vinu svalíme na starostu, který místním dobrovolným hasičům seškrtal z úsporných důvodů rozpočet. Nebo odsoudíme kolektivně všechny zaměstnance, kteří na lince do té doby pracovali.
Protože nemůžeme vinu svalit a odsoudit všechny z uvedených, musíme si vybrat obětního beránka, který možná měl na věci nějakou účast (nikoliv nutně zaviněnou). Není přece možné, aby za několikamilionovou škodu „nikdo nemohl“.
Uvedené představuje ale jen velmi zjednodušený náhled na věc. Nalezením obětního beránka možná dosáhneme dílčího uspokojení. Nijak tím ale nevyřešíme, jak předejít potenciálnímu dalšímu takovému výbuchu.
Pokud totiž chceme problémům předcházet, potřebujeme informace ze zákulisí. Potřebné informace ale mají většinou konkrétní lidé (zaměstnanci). Ti se o ně nebudou dělit (ani rádi ani ochotně), pokud by tím riskovali cestu na kobereček, anebo rovnou na úřad práce. Ne-li do vězení.
Když se totiž jeden zaměstnanec lidově řečeno napráská, že se mu podařilo najít při práci u výrobní linky zlepšovák, kterým zvýší vlastní produktivitu a ušetří čas tím, že poprosí uklízečku, aby linku (jejíž součástí je pec) zapnula půl hodiny před začátkem směny, aby se vše patřičně nahřálo a mohlo se začít rovnou pracovat – takovým napráskáním se zároveň usvědčuje z porušení pracovních a bezpečnostních předpisů, že nechal linku zapnutou bez dozoru. Vedoucí dílny je ovšem s prací takového zaměstnance spokojený, protože zaměstnanec projevil invenci, ušetřil náklady a pomohl dosáhnout nadplánu. Spokojený, dokud linka nebouchne a neshoří sklad.
Je nespravedlivé, pokud toho zaměstnance dodatečně a zpětně odsoudíme za to, co bylo veřejným tajemstvím. Každý věděl, že se bezpečnostní předpisy mají dodržovat. Každý byl ale rád, že vedoucí a manažer je spokojený z nadplánu.
Zároveň může být vnímáno jako nespravedlivé, pokud vybouchne linka, ale „nikdo za to nemůže“. V důsledném odlišení těchto dvou nespravedlností pak spočívá jádro Just culture. Nejde o to, aby nikdo nikdy nenesl odpovědnost. Je ale nutné, aby odpovědnost nesli ti, kdo jednají úmyslně, hrubě nedbale či lehkovážně. Nikoliv obětní beránci.
